Když jsem dnes ráno uviděl titulku MF Dnes, měl jsem pocit, že začala válka mezi lidmi s diagnostikovanou schizofrenií a těmi zdravými. Hrozba: schizofreniky nikdo nekontroluje. Koupil jsem si po letech tyhle noviny, protože se moje téma dostalo na jejich titulní stranu a rozhodně to nešlo přehlídnout. Koupit si ty noviny a přečíst si článek o hrozbě bezprizorních schizofreniků byl dobrý nápad.
Hned po prvním odstavci mi došlo, že zas někdo v redakci jen vymyslel titulek, který zaručí odbyt na stáncích (na Hlavním nádraží v jedné z trafik měli v jedenáct dopoledne už jen tři výtisky) a zcela zastíní obsah článku. Článek totiž dává prostor lidem z praxe a vůbec nemá charakter poplašné zprávy, čehož jsem se nejvíc bál.
Je dobře, že se o téma začíná zajímat veřejnost a vlastně je hrozně podivné, že se tak děje až po neuvěřitelných třiadvaceti letech od pádu komunismu. Celou tu dobu se především Martin Jarolímek v denním psychoterapeutickém sanatoriu Ondřejov a další jeho kolegové ve FOKUSECH snaží vyvolat změnu v psychiatrické péči. V posledních letech přibývají pacientská sdružení (Kolumbus), organizují se příbuzní chronicky duševně nemocných, o přežití bojuje i naše Psychosociální centrum Mana, kterému z MPSV neustále klesá finanční podpora a Kraj i Obec na služby sociální prevence obecně vydávají jen promile ze svého rozpočtu.
Ano, neléčená schizofrenie je problém, ze systému jde na preventivní ambulantní i terénní služby minimum prostředků a tak je vlastně i ten poplašný titulek pravdivý. Asi před pěti lety přišel MUDr. Filip Španiel s programem ITAREPS, který využíval kontrolu zdravotního stavu pacientů prostřednictvím SMS (více třeba zde http://www.address.cz/data/www.sanquis.cz/articles/files/sanquis_56_56.pdf
Narazil však na neochotu psychiatrů na něčem podobném se podílet. S nabídkou této služby jsem se setkal jen v Psychiatrické léčebně v Kroměříži. Ta neochota psychiatrů se netýká jen zavádění a používání nových metod. Bylo by ale nespravedlivé paušálně doktory odsuzovat. Každý doktor má totiž smlouvu s pojišťovnou a pojišťovny si kladou podmínky. Čím více pacientů, tím lépe. Kvalita intervencí jde pak dolů a z psychiatrů se stávají jen nástroje na vyplňování receptů.
Z praxe vím, že jen malá část psychiatrických pacientů pravidelně navštěvuje ještě psychologa, který by se jim věnoval více. Většinou, pokud duševně nemocný nemá možnost zajít do zařízení, podobného tomu našemu (bývají to služby sociální rehabilitace, denní stacionáře apod.), má jediný kontakt s rodinou (má-li ji) a jednou za měsíc s doktorem, který ho vidí několik minut, předepíše lék, pošle na depotní injekci. Kontrolu nad svým zdravím, nad pravidelným užíváním léků má jen sám pacient. O vysazení léků se většinou okolí dovídá až v momentě, kdy už hrozí psychotická ataka.
Zdravotní pohodě v poslední době nepřidává ani změna v systému Invalidních důchodů (ID). U tělesně či u mentálně hendikepovaných žadatelů o ID to má zdravotní komise poměrně jednoduché a ponechává důchod III.stupně (dříve plný). V posledních dvou letech ale dochází ke snižování důchodů u chronicky duševně nemocných. U jednoho jednání na OSSZ jsem byl přítomen a psycholožka, která posuzovala námitku proti nepřiznání ID člověku s diagnostikovanou reziduální schizofrenií prohlásila, že si má pán zažádat, až bude mít v anamnéze pokus o sebevraždu. Nevymýšlím si.
Snížení či odebrání ID znamená, že si musí chronicky duševně nemocný začít hledat práci. Pokud tedy neplánuje žít z dávek pomoci v hmotné nouzi, nebo plnou finanční závislost na rodině. Zaměstnání v některých Krajích jen obtížně hledají zcela zdraví lidé, pokud se ale podaří duševně nemocnému práci získat, málokdy si ji udrží déle než uběhne tříměsíční zkušební doba. Přitom téměř každý takový neúspěch má za následek zhoršení zdravotního stavu. Často ke zhoršení zdravotního stavu dojde již v pracovním procesu (kolegové na vás vidí, že „ste divnej“ a dávají vám zabrat) a pak je nutná odborná pomoc, nejlépe dobrovolná krátkodobá hospitalizace. Jak to může dopadnou při nedobrovolné hospitalizaci za asistence policie, o tom se můžete ostatně v poslední době dočíst poměrně často. Jen výjimečně je schizofrenní pacient schopen sám ten krok udělat, protože ani dobrovolná hospitalizace není nic příjemného. Pokud je to náš klient, společně s ostatními klienty se nechá většinou přesvědčit alespoň k návštěvě psychiatra a v případě potřeby i k hospitalizaci.
Ani přes tuto argumentaci se trend snižování veřejné finanční podpory na zařízení podobná našemu nezastavuje. Snad příští rok.
Štefan Berec
www.manaol.cz
